Doplaz se do Plas
8. 7. 2001
Doplaz se do Plas
Zaznamenal Jirka BLUESMANN Navrátil
27. - 29.7. 2001
Po posledním pochodu kolem Střely by už tato stezka mohla nést jméno Panta Rhei. Důvod: Byl překonán rekord Panta Rhei v dálkové chůzi a brodění. Neplánovaně, ale o to jsme na sebe všichni hrdější. Cesta plná dobrodružství měla svou dramatickou předehru už při odemykání zapůjčené chaty. Ani jeden z deseti klíčů k jejímu zámku nepasoval. Všichni jsme to zkoušeli, až došlo na potupné odeslání SMS-SOS majiteli. Než přišel zpětný telefonát s návodem jak na zámek, vyšlo najevo, že se vloupáváme za bílého dne a přihlížení svědků do jiné chaty. Důležitým programovým bodem výletu byla návštěva restaurace. Až půlnoc ukázala jak prozíravé to bylo, trochu se nadlábnout. Posunu se v čase a místě a jsme v Žihli. Odtud je to skok po modré do Rabštejna nad Střelou. Městečko samo by klidně mohlo být i samostatným cílem lehčí výletněji pojaté výpravy, neb je v něm dost k prohlížení včetně naučných stezek skrze a kolem něj. Zámek, kostel, zbytky hradu a hlavně hodně zachovalé nebo v původní podobě udržované domky, nelze opomenout ani starý upravený židovský hřbitov. Pro neobyvatele pohraničí se ukázaly být zajímavými i původní předválečné bunkry kolem vody. Všechno je v klídku nic nás nehoní a tak jsou skoro čtyři, když teprve vyrážíme kolem vody. V tom parnu se šlape kupodivu docela příjemně, protože buď ve stínu anebo s pohledem na vodní hladinu a lesnaté břehy a okolí, kteréžto pohledy opravdu ochlazují. Možná by bylo líp napsat o tom, jak ta voda teče a přelévá se přes ty kameny a jak ti pstruzi se v ní provokativně ukazují, možná by to chtělo báseň. Ale žádný J.V.Sládek mezi námi není. Šlapeme si už kolem hodiny a chtělo by to nějakou koupel. V mělké řece se nakonec nachází příjemné místečko, kde za ulehnutí a položení se do vody je člověk odměněn chladivou lázní. Pořád je všechno v klídku, i když čas se začíná trochu zkracovat a jistota chycení vlaku není 100%. V zájmu zkrácení trasy a ušetření času i intenzívnějšího dojmu z vody a okolí jsme se rozhodli vzít to azimutem přes Střelu. Proč obcházet její tok, když lze jít rovně akorát přebrodit.... Stálo to ovšem za to, protože i když se už blížil večer, horko bylo pořád a chůze po chladné trávě byla velmi příjemná. Po několika brodech už i přezouvači pochopili, že to nemá cenu -obouvání a zouvání- a šli bosky. Brodění bylo nenáročné, mírně to občas klouzalo, ale voda nestudila. Jo to holt nebylo jaro nebo podzim, kdy má voda ve Střele maximálně 4 ° C. Jdeme a brod střídá brod, už je snad ani nepočítáme a najednou se ocitáme v táboře Indiánů. Právě ulovili bizona a zpracovali jej na špekáčky a večer je budou opékat na ohni. Za táborem nás předjíždí jakýsi rudoch na dvoukolém oři, aby se proti nám po pár stech metrech řítil zpět s otepí dřeva, opět jedoucí na oři. Někdy v tuto chvíli padá důležitý a rozhodující návrh: Nic nás netlačí a nehoní, můžeme se klidně plácnout na louce a slunit a svačit a relaxovat. Koneckonců nejhůř si to prodloužíme o nějakých osm kiláků a místo vlakem přibydem do Plas po svých. No problem. Zřejmě nikdo z těchto turistů nešel ještě neznámým terénem bez světla za noci osm kilometrů. Ale ještě byla šance na chycení vlaku. V cestě stál dlouhý a dech beroucí kopec a po něm ještě tři kilometry k vlaku... Sluníčko zrovna zapadalo za kopec a bylo jasné, že světla už víc nebude. Teoreticky kdyby vlak jel o půl deváté je náš. Meryl nám nenechala zbytečné naděje. Vymobilovala informace, že máme na tři kilometry 20 minut. No nic, holt půjdem po svých. A protože bychom darmo bloudili po lese, budeme se držet oblíbených brodů. Z mapy se dala vyčíst ještě jedna varianta, ale jak jsem ji pronášel nahlas, slyšela mne jedna ochotná zdejší místňačka a pohaněla mi ji. Nejlepší to máte po zelené, pravila a můj tým se dal zviklat. Kompromis tedy spočíval v onom brodění. Šlo to hladce až na to, že bylo čím dál těžší přesvědčovat kolektiv k brodění. Cesta ovšem stále navazovala, takže ta víra v správné dojití neupadala. Stmívalo se děsným tempem a naše sny o teplé večeři v hospůdce a táboráku braly postupně za své. Jinak ovšem byla vcelku pohoda a humor. Nad Střelou bylo pár mostolávek nebezpečně se houpajících, ale přechoduschopných. Nebyla k nim ovšem ta správná důvěra. Před posledním brodem nastala velká diskuse a navrhování jiných variant. Nalevo od řeky od chatové oblasti vedla cesta kamsi vzhůru, osvětlená pouličním osvětlením. Jistě bychom po ní došli, míní Meryl. Ne že by neměla pravdu, ale byla by to zbytečná prodlužka. Ještě jednou přebrodíme a pak už jen dojdeme v pohodě kolem přehrady do Plas. A dokonce skoro rovnou až k chatě. Neústupnost vítězí a tak ještě jednou brodíme.Měsíc nám posílá tlustý svazek svých paprsků, až to vypadá jakoby svítil nějaký reflektor. Krásně se brodí. Už je noc, na nebi hvězdiček jak naseto, za živými ploty kolem chat živo. Táboráky plápolají, buřty se opékají a my už to taky nemáme daleko. Dostáváme se do místa, odkud už vede jen kozí stezka místními označená “vo hubu”. Děláme průzkum, ale dámy to nebere. Obracíme zpět. Opět kontrola chatařů a ti jestli nás viděli či slyšeli při cestě tam, asi nechápou anebo nás podezírají, že si tipujeme objekt pro čorku. Opět jsme u brodu přes nějž se tak nechtělo... Teď už se chce. Když se totiž musí, tak se holt chce. A tak přichází na milost cesta, která vede od vody kamsi vzhůru. Městečko Plasy leží položeno v údolí na řece Střele a my se šplháme dobře půl hodiny výš a výš. Konečně zahlédneme první stavení a to už je jasné, že se blíží vesnice. Ve světle lamp Meryl nachází cestu ze vsi. Teď už to bude jen z kopce. Není to ale idylka. Už cestou kolem Střely na dosah Plasům jen přes hladinu přehrady bylo slyšet dunění hudby. Dámy mluvily o diskotéce jakoby jim bylo patnáct, ale byly to zvuky z rockové přehlídky. Z ní se řítily do děsného stoupáku opivnění a jinak posílení řidiči s mokrým řidičákem - v takových šunkách typu Š 110 a 120 už dnes jezdí jen mládež- a bylo nutno uhýbat hodně na kraj. Silnice nekonečně klesala a kroutila se v serpentinách, až se nakonec dokroutila do Plas. Před vsí jsme vznesli jistící dotaz na domorodce, zda se blížíme vskutku do Plas a ten nás považuje za opilé. No možná vypadáme tak ztrhaně. Nohy ani nic jiného nás nebolí. Až do chvíle, kdy zrádně vyřezaná silnice připraví mi nemilé překvapení. Noha se po vyřízlém okraji smekne a já jdu k zemi - malý velký výron. Pohan by mne v klení nepřekonal...! Nějak to dokulhám k chatě, i když to jsou aspoň tři kilometry. Kupodivu po čtyřiceti kilácích si nikdo z mé skupiny nechce zkrátit cestu zkratkou až k chatě. Tak jsme tedy nakonec došli ke svým postelím a docela rychle jsme to zalomili. Bylo skoro dvě hodiny po půlnoci když jsme vešli do Plas. Taková byla rekordní sobota. Neděle, to už byl jen rozlučkový odpočinkový den. Klášter, restaurace a zklamání Meryl ze zrušené cukrárny, o jejíž návštěvu moc stála.Nakonec malá zajímavost. Kdo byl Plasech před lety, pamatuje si, že nám to propršelo od příjezdu po odjezd. Tentokrát nám zapršelo na rozloučenou a to ještě na nádraží. Výlet se vydařil a velmi pravděpodobně se do Plas ještě LETOS podíváme. Sledujte obdržené sssmsky a e-maily a buďte ve střehu.
