Romantickými skalami
Jarní výlet „Kolem zapomenutých pevností uprostřed romantických skal."
Sobota 13.4. den obratu. Patrně poprvé převýšil počet mužů počet žen na Láďových túrách.
Paradoxně totiž se o to zasloužila největší Nejmenovaná propagátorka sobotního výletu, kterou Láďa marně do posledních vteřin vyhlížel. Málem mu až autobus ujel. Naštěstí neujel a tak jsme se asi hodinku kodrcali do Deštné. Bylo nás celých pět: vůdce výpravy Láďa, nejnovější PR přírůstek Jarmila, Mojmír, Eva, kterou zlanařil Láďa na jiné akci, a já.
Kdo by to byl řekl, v Deštné bylo deštivo. Naštěstí v přijatelné míře, takže jsme se jen přioděli a vyrazili jsme do Vrabcova na výchozí pozici výletu „romantickými skalami kolem zapomenutých pevností“ (termín made in Láďa). Pod pojmem pevnosti si lze představit leccos, ale jsou to ty klasické bunkry, které znáte z oblastí byvších Sudet. Zajímavější ovšem jsou ty romantické skály, které jsme si místy dokonale prolezli.
Pokusím se popsat trasu tak, jak si ji nedokonale pamatuju i s tím, co se na ní dělo. Deštná- výstup z busu. Na sloupu u silnice se objevuje žlutá, která by i barvoslepého navedla na zelenou do vísky Vrabcov. Zelená je páteřní značka naší túry.
Láďa, který si jak je známo dělá podrobnou topografickou přípravu předem, nás upozornil na mírné stoupání brzy poté, co jsme vešli do lesa. Tím jsme se dostali přes Panenské hřebeny na náhorní rovinu. Trochu jsme vydýchali civilizační smog a naplnili si plíce lesním vzduchem.
Po cestě se rozvinul zajímavý rozhovor, z něhož vyplynulo, že v PR nejsme mnozí zas až tak náhodou, protože cestování, to je naše a někteří z nás už toho poznali hodně. Mojmír vyprávěl o svých zážitcích z Jižní Ameriky, potom si s Jarmilou vyměňovali své dojmy z cesty po Maroku. Samozřejmě se taky přemýšlelo, proč nám ta kytička PR tak trochu uvadá. A tak jsme šli a šli, až jsme náhorní rovinu přešli a přiblížili se výhledu na krajinu pod námi. Stoupající mlha bránila v rozhledu ale i tak to zalesněné údolí s potokem a silnicí mělo svůj půvab. Na konci náhorní planiny je možno odbočit k Pustému zámku a kdo tak neudělá, musí litovat. V pískovcových skalách kdysi vznikl strážní hrádek, přímo vydlabán do skal. Je to trochu prolézačka, ovšem prolézt si ji, je moc zajímavé. Dobře rozpoznatelné jsou ještě zbytky nosníku můstku, který spojoval kdysi dva skalní bloky, včetně pozůstatku místností. Mimochodem je tam ideální místo pro bivak, tak jsme alespoň posvačili. Moudře vybrali neznámí strategové toto místo pro pozorovatelnu.
Opět spadlo pár kapek, ale nic vážného. Spíš to povzbudilo k další cestě. Prošli jsme Nové Osinalice a zase zapadli do lesa, v němž bylo k vidění něco bunkrů z doby před téměř sedmdesáti lety. Kdoví proč neznámý značkař zvolil trasu napravo od Vidímského dolu, který jsme sice neprocházeli, ale z mapy je evidentní, že se jedná o nějakou rokli.
Trochu jsme si opět zastoupali, jestli se ovšem v Mělnické rovině dá o nějakém stoupání mluvit. No jak tak cesta vesele ubíhala, za chvíli jsme byli v Tupadlech. U Tupadel je zámek Slavín s nápadnou věží. Na mapě vydané v sedmdesátých letech je o něm zmínka, že jej vystavěl místní vlastenec a původně v něm měl být Pantheon českých dějin s 24 sochami. Poznámka končí strohým konstatováním:“Dnes je v něm ústav pro výzkum půd.“ Teď je však v soukromých rukou.
V Tupadlech bylo veselo při hledání hospody. Otázka zněla - horní či dolní. Zkušenosti Ládi a Jarmily, účastníků minulé výpravy do blízkých končin, byly pouze z dolní a to rozdílné. My nezkušení, já a Mojmír jsme se začetli do jídelního lístku na hospodě a ostatní nám utekli na průzkum té horní. Vydali jsme se za nimi, ale to co jsme objevili nebyla hospoda, to byl čirý přepych. Nahlídnu dovnitř, nevidím je, ptám se malých kluků před hospodou, ani oni je neviděli.
Sejdu dolů na parkoviště, jdeme kousek dál. Ovšem žádná další hospoda už tímto směrem není. A naši tři spolupocestní nikde. Vracím se znovu do Přepychu, otevřu dveře udělám dva kroky dovnitř, od stolu se zvedne nějaký chlápek v ohozu, košile a kravata, udělám další dva tři kroky, on postoupí proti mně. To už chápu, že to není host, ale cíšník. Moc se mu má návštěva nelíbila. Prozradil, že tam byli nějací takoví podobní, ale jen nakoukli a pokračovali dál. Vyhodnotili jsme to, že je asi ufoni neunesli a někde se objeví. No a vida, oni už seděli v dolní hospodě.
Po krátkém posezení vyrážíme dál. Zkušenosti s hospodou se sjednocují – kladné. Z Tupadel míříme na Želízy do oblasti pískovcových plastik Václava Levého ze čtyřicátých let předminulého století. Pokud si pamětníci vzpomínají, už jsme tam před lety byli. Díla vytesaná do pískovce např. Had, Harfenice, Čertovy hlavy, Klácelka. V uzavřené místnosti bytelně zabezpecené mřížemi ale otevřené jsme objevili ještě rytíře, nejspíše Blanického, a potom i trpaslíka, který i díky zubu času vypadal jako malý exibicionista - rozpažené ruce a mezi nimi náznak pláště. Dokonce nějaký umělec asi v polovině minulého století zde vytesal soudobý model motocyklu.
Kilometry na pomyslném tachometru pomalu naplňovaly kvótu „dvacet“, kterou Láďa vypočítal a na nohách to už bylo znát. Před stoupáním k sochám se od nás odpojila Jarmila, která se rozhodla počkat na nás pod kopcem a neunavovat se šplháním k něčemu, co nedávno viděla. Nakonec jsme se všichni ve zdraví sešli a došli do Liběchova. Tam opět občerstvení, odmočení, zapivnění a odjezd.
Dvě zprávy pro nejmenovanou propagátorku
- Dobrá: v Liběchově byla cukrárna.
- Špatná. zavřená.
Třeba by někdo mohl napsat, jak bylo v té době Praze. Jaký byl sobotní oběd, co bylo v televizi, jak bylo prima vstávat v deset atp. O to jsme se my turisté ochudili.
zapsal Jirí Bluesman Navrátil
