Víkend na chodkách a na parketu
Víkend na chodkách a na parketu.
Zapsal Jirka Navrátil
Únor 2002
To sobotní ráno jsem podruhé v životě stál na prknech, které znamenají pohyb na sněhu. Pro mne zatím bez přívlastku. Poprvé to skončilo vyhozeným ramenem, zvrtlým kotníkem (dle kontroly pravopisu ve wordu by bylo správně zvrhlým kotníkem a asi je to dobře. Jedině zvrhlý kotník se vám zvrtne v okamžiku, kdy jste již běžky vzali na ramena a kráčíte po pevné zemi) a zlomenou hůlkou. Tentokrát to skončilo pouze čtyřmi kilometry nad plán.
Přiučil jsem se mnohým dovednostem. Například vstávat ze sněhu, zasouvat botu do vázání pomocí hůlky, jen zatlačování vázání hůlkou mi nešlo. Ale to byla spíš chyba vázání - malý důlek pro špici hůlky.
Vyrazili jsme v pozdním dopoledni a cíl byl jasný - zájezdní hostinec na křižovatce značených cest. Nejdřív bylo nutno zdolat dlouhý a prudký kopec kolem lesa na zelenou turistickou stezku. Na lyžích to bylo o něco méně namáhavé než pěšky a to i pro začátečníka, který na lyžích spíše kráčí než běhá a klouže. Spíše bych měl používat termín „chodky“. Držel jsem se strategicky za lyžníkem, který prošlapával stopu ve sněhu, a mohl jsem tak šetřit síly. Nezaváhal jsem ve výběru stopy ani v okamžiku, kdy jsem kontroloval skupinu lyžařů ze zezadu a všiml jsem si, že lyžařky přede mnou odbočily na pole.
To už jsem věděl, že se ze mne stává velký běžkař. Jen techniku to chtělo ještě pilovat. Když jsem zrychlil, hned jsem se ocitl blízko země anebo na ní. A tak jsme jeli a jeli, dávno už jsme odbočili na zelenou a frčeli po hřebeni. Taky to začalo pořádně fičet. Péřová bunda v tu chvíli byla viděna jako velká výhoda. Jak jsem mistr v odhadování času v přírodě, tentokrát jsem se velmi zmýlil. Bylo o 45 minut méně než jsem se domníval. Na chodkách to utíkalo rychleji, než když jdeme v létě. Pro vás, kteří jezdíte na běžkách, to je nošení poslanců do parlamentu, ale pro mne to byla velmi zajímavá zjištění. Kdo si jednou nabije nos, příště jde na to vědecky. Ale věda přestávala fungovat v okamžiku, kdy jsme se už přiblížili Klepandě, zájezdnímu hostinci, na nějž se skupina Mlsalek opravdu klepala. Poměr mužů a žen, pokud jsem dobře počítal, byl 2:6.
K hostinci se to svažovalo a na bezproblémovou rovinku jsem mohl jen vzpomínat. Možná jsem nejel víc než 20 km/h, ale přišlo mi to jako 120. Kolena u sebe nedržela, nohy se hádaly, každá chtěla jinam… A tak to končilo buď nekontrolovanými i nebo dobrovolnými pády. Z bezpečné vzdálenosti mne kontrolovala majitelka lyží, jež mi jí byly zapůjčeny. S pochroumaným bluesmanem by sice stejně nic nezmohla, ale lyže a hůlky by ještě možná mohla zachránit.
V jednu chvíli jsem rezignovaně lyže už sundal, ale nakonec jsem podlehl pokušení a opět je obul. To už jsem byl i já na dostřel Klepandě. Zbylé lyžnice s lyžníkem tam již dávno seděly a usrkávaly rum s čajem. Místo mi ale uhájily.
V hostinci jsem si uvědomil, že péřovka a obyčejné triko, které jsem si zapomněl vyměnit za outdoorové, je možná dobrá kombinace na odtučňovací potní kůru, ale sedět a nakonec jet zpátky dalších deset km se v tom nedá. Tak jsem pragmaticky shodil, co se dalo, a nabídl ženským očím svou vypracovanou postavu. Byly z toho tak divé, že mne zachránilo jen to, že jsem seděl v restauraci. Než jsme dopili a dojedli, ošacení oschnulo a mohlo se jet zpátky.
Lyžnice nabité energií vyrazily i s lyžníkem nezadržitelně vpřed a já jsem zůstal sám. Zkoušel jsem pokročilé techniky a musím konstatovat, že bruslení mi docela šlo. Nakonec jsem v tom lyžování pěkně bruslil. Cesta zpátky ubíhala značně pomaleji, vítr byl ostřejší, sluníčko asi sedělo taky v nějaké hospodě a tak jsem se prodíral sněhovými pláněmi Staropacka dočista sám osamocený. Při hledání cesty jsem musel občas přes nevyšlapaný sníh po poli sjet až k cestě, kde na stromech byla vidět zelená značka. Navíc mne mátlo i to, že bylo pořád vidět jen jednu stopu, ač nás cestou sem jelo tolik…Vždyť i pouhá dvojice lyžařů nechala za sebou dvě stopy !
Jak jsem jel souběžně s cestou, zaregistroval jsem, že skupinka chodců kráčející po cestě se mi vzdaluje jdouce stejným směrem. Připisoval jsem to špatné technice a taky mokrému sněhu, který se měnil až v lepidlo. Lyžnice nebyly v dohledu za mnou ani přede mnou, bylo jisto, že si odskočily na hrádek Kumburk. Nebylo nikoho, kdo by mi poradil a vysvětlil kudy dál, když jsem dojel k pomníku svatých, kde by se mělo teoreticky odbočit vlevo dolů. Šedá jest teorie, když zaváty stopy a svět z běžek vypadá jinak než z kola nebo vlastních nohou.
Tušil jsem, že jedouce po zelené nedojedu přímo k Mikulcovic chalupě, ale měl jsem dojem, že vyjedu někde v Ústí, a tak jsem jel a jel a jak se cesta svažovala do nepříjemných dvanácti stupňů ne-li víc, lyže jsem sundal. Lyže na rozdíl od kola nemají brzdy. Jak nedokonalé….
Pohled z výšky na Ústí mne překvapil. Vida, kdo by to řekl, že na protější stráni stojí tolik domků a jak je ta víska rozsáhlá…Pro jistotu jsem si ověřil u párku důchodců, že jsem vskutku v Ústí u Staré Paky. Byl a nebyl. Byl jsem spíše v ústí do Staré Paky neb zelená ústila tam. Nádraží bylo blízko, u stánkařky prolité mnoha rumy jsem si počkal deset minut na horký čaj a pak už jsem jen nastoupil do vlaku.
Za 5 minutek jsem viděl chalupu a dvě prostovlasé lyžnice any mne vyhlížejí. Možná jen měly za úkol dávat pozor, jestli nevystupuju, zatímco ostatní si už rozebíraly můj batoh. (To jsme jen vyčkávaly, zda budeme muset zorganizovat záchrannou výpravu – pozn. redakce) Nejhůř bylo asi té lyžnici, co mi půjčila lyže. Minule to skončilo jen zlomenou hůlkou, teď nebyly v dohledu ani hůlky ani lyže. O Bluesmanovi nemluvě.
Nakonec vše dobře dopadlo a za trest jsem musel se sedmi lyžnicemi na hasičský bál, kde mne hodlaly utancovat až do roztrhání mé hříšné duše. Ostatní lyžníci zůstali na chalupě. Ovšem, že mne neutančily, protože staré většinou ještě socialistické pecky od Michala D., Helenky V. či Karla G. člověka kulturně založeného moc nerozdivočí.
Noc dopadla dobře, horší to bylo v pondělí, kdy jsem se probudil již doma a celé tělo mne bolelo. Nebylo to běžkami, bylo to tancem v pohorách.